Carl Djerassi se narodil v roce 1923 ve Vídni, ale až ve Spojených státech vystudoval chemii. Vědeckou kariéru zahájil v americké pobočce firmy CIBA, po několika letech pokračoval jako ředitel výzkumu ve firmě SYNTEX, která dlouhá léta symbolizovala světový pokrok ve výzkumu i výrobě steroidních hormonů. Jeho další akademická kariéra pokračovala profesurou na Stanfordské universitě v Kalifornii, kde vedle vědecké a pedagogické práce dokázal sepsat víc než 1200 původních vědeckých prací a sedm monografií o chemii přírodních látek. Kdykoliv se tehdy ve vědě objevila nová technika, ujal se pionýrské role badatele, který objevoval možnosti té které metodiky pro řešení jednotlivých problémů strukturní analýzy. I po mnoha desítkách let jeho knihy o fyzikálně-chemických metodách v organické analýze stále ještě slouží studentům chemie, jeho kniha o steroidních reakcích je stále ještě užitečnou monografií, kde synthetici hledají vhodné příklady.
Za svůj plodný vědecký život nasbíral profesor Djerassi řadu čestných doktorátů a prestižních medailí. Jako jeden z mála amerických vědců je nositelem dvou národních cen, a to jak za vědu, což bylo za syntézu prvního steroidního antikoncepčního prostředku („National Medal of Science“, 1973), tak i za technologii, jmenovitě za nový přístup k problematice použití insekticid („National Medal of Technology“, 1991).
Osobnost profesora Djerassiho je opravdu universální: vedle čisté vědy a aplikované vědy byl i chladnokrevným podnikatelem (např. byl spoluzakladatelem firmy ZOECON, která později splynula s firmou NOVARTIS), ale i citlivým umělcem: básně, krátké povídky publikoval literárních magazínech už od svých 43 let. Postupně vyšlo pět jeho novel („Kantorovo dilema“, “Bourbakiho gambit“, “Zesnulý Marx“, “Menachemovo sémě“ a „NO“), dvě autobiografie („Mohou za to steroidy“, „Pilulka, trpasličí šimpanzi a Degasův Kůň“) i kniha básní („Hodiny, které běží pozpátku“). Jeho vztah k umění se projevuje i mecenášstvím: v kalifornské Woodside založil uměleckou kolonii, kde může okolo sedmdesáti výtvarníků, spisovatelů a muzikantů žít a tvořit celý rok. Touto kolonií už prošlo 1500 umělců.
Nejnovější Djerassiho vášní je drama a jeho oblíbeným tématem je věda v umění. Jeho první dílo - „An Immaculate Misconception“ - nepřeložitelná slovní hříčka - měla premiéru v roce 1997 na festivalu v Edinburghu a od té doby byla přeložena do 11 jazyků a inscenována v USA, Evropě, Asii i Japonsku. Její rozhlasová verse měla premiéru na BBC v roce 2000, pak putovala Evropou a v češtině bude pod názvem „Neposkvrnění“ inscenována v roce 2006 na stanici Vltava.
Djerassiho originalitu prokazuje i jeho nápad uvádění střídavě dvou versí vždy den po sobě: v „Neposkvrněných“ se děj točí kolem objevu oplodnění lidského vajíčka pomocí jediné spermie a v otevřeném konci může divák spekulovat, kdo z dvou možných otců je ten pravý. Podle druhé verse (v češtině nazvaná „Petr a Pavel“) se v experimentu narodí dvojčata, což později přináší další komplikace jim i jejich rodičům.
Svou druhou hru „Kyslík“ napsal Djerassi spolu s nositelem Nobelovy ceny - Roaldem Hoffmannem právě o Nobelově ceně. Hra měla premiéru v San Diegu v roce 2001, kdy nastoupila cestu po světě. Kromě tradičních evropských a amerických velkoměst se hrála opět i v Japonsku, ale i na Novém Zélandu a v Korei. Její rozhlasová podoba byla současně uváděna BBC i německou televizí při stém výročí založení Nobelovy nadace.
Třetí Djerassiho hra - „Kalkul“ - pojednává o nechvalně proslulém sporu mezi Newtonem a Leibnitzem. Měla premiéru v San Francisku v roce 2003, skoro současně se objevila na knižních pultech jako román, o něco později i jako opera: hudbu složil Werner Schulze a premiéru měla v roce 2005 v Curychu („Zurich Opera Studiobühne“).
Djerassiho čtvrtá hra „Ego neboli Tři na pohovce“ opouští vědeckou tématiku. Jejím hrdinou je slávou trochu unavený spisovatel, který stále pochybuje o skutečné hodnotě svého díla a chce se o ní přesvědčit pokusem, v němž svůj poslední román vydává za dílo neznámého autora, který se nemůže opírat o tradiční podporu svých fanoušků. Hra měla premiéru v roce 2003 v Edinburghu, její rozhlasová verse o rok později v německém rozhlase.
Pátá Djerassiho hra - „Omyl“ - má za sebou zatím jen divadelní premiéru v Londýně (2005), chystá se premiéra rozhlasová v Německu. Jejím tématem je srovnání poslání umění a vědy, k čemuž právě on má co říci.
Poslední, šestou Djerassiho hrou je „Tabú“, která bude poprvé uvedena až v roce 2006. Navazuje na jeho první hru, „Neposkvrnění“, tentokrát už nejde o technický problém umělého oplodnění a jeho důsledky, ale o sociální a kulturní změny, k nimž v důsledku technického pokroku dochází.
Djerassiho posedlost uměním byla kdysi překvapením pro ty, kdo ho znali jako vědce. Dnes už o jeho příslušnosti k cechu kumštýřů nikdo nepochybuje, proto také dnes už nás nepřekvapí další Djerassiho hobby: sběratelství uměleckých děl. Djerassi shromáždil díla švýcarského umělce a teoretika Paula Klee, která byla vystavena v mnoha galeriích světa. V současné době je umístěna v Museu moderního umění v San Francisku.